Ručení jednatele za daňový nedoplatek společnosti: co skutečně říká nejnovější judikatura

Kdy může finanční správa sáhnout do majetku bývalého jednatele kvůli daňovému dluhu firmy – a kdy na to nemá právo

Otázka, zda jednatel ručí svým majetkem za daňové nedoplatky společnosti, patří k tématům, která statutární orgány společností s ručením omezeným trápí čím dál častěji. Finanční správa se v posledních letech pokouší vymáhat neuhrazenou daň i po bývalých jednatelích – s odkazem na to, že za společnost jednali s péčí řádného hospodáře nedostatečně. Čerstvý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2026, sp. zn. 5 Afs 167/2025, však tuto praxi výrazně zpřesňuje a v řadě případů jí klade jasné meze.

Právní základ ručení

Zákonné ručení člena voleného orgánu vychází z § 159 odst. 3 občanského zákoníku ve spojení s § 171 daňového řádu. Pokud jednatel způsobí společnosti škodu porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře a tuto škodu jí nenahradí, ručí věřitelům společnosti za její dluh v rozsahu neuhrazené škody – ovšem pouze tehdy, pokud se věřitel (typicky správce daně) nemůže domoci úhrady přímo na společnosti.

Klíčové přitom je, že ručení nevzniká automaticky. Musí být kumulativně splněny čtyři podmínky: jednatel způsobil společnosti škodu, učinil tak porušením povinnosti při výkonu funkce, škodu nenahradil, ačkoli byl povinen, a věřitel se plnění na společnosti nemůže domoci.

Co soud řešil

V posuzovaném případě jednatel zadal účetní zaúčtování fiktivního nákladu ve výši 6 000 000 Kč, za což byl pravomocně odsouzen za zkrácení daně. Společnosti byla následně doměřena daň z příjmů přesahující 1,1 mil. Kč, kterou neuhradila. Finanční správa z toho dovodila ručení jednatele s odůvodněním, že samotné doměření daně je oním způsobeným ručitelským dluhem.

Nejvyšší správní soud tento závěr odmítl. Daňový nedoplatek sám o sobě škodou ve smyslu § 159 odst. 3 občanského zákoníku není – a to bez ohledu na to, zda jde o daň vyměřenou, nebo doměřenou po kontrole. Škoda musí spočívat ve skutečném úbytku majetku společnosti, který jí brání dluh uhradit, a správce daně ji musí konkrétně identifikovat a vyčíslit, nikoli jen konstatovat, že „daň byla doměřena“.

Dvě oddělené roviny: trest vůči státu vs. škoda vůči společnosti

Finanční správa se v posuzovaném případě opírala mimo jiné o to, že jednatel byl pravomocně odsouzen za trestný čin zkrácení daně, a dovozovala z toho, že tím pádem ručí i za daňový dluh firmy. NSS tuto úvahu odmítl, protože jde o dvě samostatné roviny odpovědnosti, které je třeba důsledně odlišovat:

• Trestní odpovědnost (jednatel ↔ stát): řeší, zda jednatel spáchal trestný čin tím, že zkrátil daň – škodou je zde částka, o kterou přišel stát.
• Ručení za dluh (jednatel ↔ společnost ↔ věřitel): řeší, zda jednatel svým jednáním způsobil škodu samotné společnosti porušením péče řádného hospodáře, a teprve v důsledku toho ručí za její neuhrazený dluh.

Trestní soud se v této věci zabýval výhradně škodou způsobenou státu, nikoli tím, zda a jak jednáním jednatele ubylo z majetku samotné společnosti. Odsouzení za daňový trestný čin proto samo o sobě ručení nezakládá – správce daně musí zvlášť a konkrétně prokázat, že společnosti vznikla škoda a že právě ta jí zabránila daň uhradit. Bez tohoto samostatného dokazování obstát nemůže, i kdyby trestní rozsudek byl pravomocný.

Na místě je i praktická otázka, zda takto nedochází k vymáhání téže částky dvakrát. Z rozsudku NSS vyplývá, že nikoli: částka škody 1 140 000 Kč figurovala v trestním rozsudku jako znak skutkové podstaty trestného činu podle § 240 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (rozhoduje o kvalifikaci činu jako zločinu), nikoli jako výrok o náhradě škody, kterým by trestní soud jednateli uložil škodu státu přímo zaplatit. Trestní řízení tedy samo o sobě nezaložilo žádný platební nárok státu vůči jednateli – jedinou cestou, jak po něm mohla finanční správa peníze požadovat, tak zůstávalo právě ručení podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku, které ale muselo splnit vlastní, samostatné podmínky.

Potvrzuje to i navazující trestní řízení (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 834/2023, kterým bylo odmítnuto dovolání jednatele). Okresní soud v Havlíčkově Brodě jednatele prvostupňově odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody (2 roky, zkušební doba 3 roky), peněžitému trestu 200 000 Kč a zákazu výkonu funkce jednatele na 3 roky. Odvolací Krajský soud v Hradci Králové však tento výrok o trestu zrušil a nahradil jej pouze samostatným peněžitým trestem ve výši 250 000 Kč – bez trestu odnětí svobody a bez zákazu činnosti. V žádném ze stupňů trestního řízení přitom nebyla jednateli uložena povinnost nahradit škodu státu (adhezní výrok dle § 228 tr. ř.); jednatel tedy státu žádnou náhradu škody přímo neplatil a jediné, co po skončení trestního řízení skutečně zaplatil, byl peněžitý trest jakožto sankce, nikoli náhrada škody.

Kdy ručení skutečně vzniká – a kdy ne

• Ano: jednatel vyvede prostředky ze společnosti (např. fiktivní faktury, neoprávněné výběry) a v důsledku toho společnost nemá na úhradu doměřené daně.
• Ano: prokazatelná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním jednatele a následnou platební neschopností společnosti vůči správci daně.
• Ne: samotná existence daňového doměrku, i když vznikl v důsledku pochybení jednatele, pokud odpovídající částka zůstala v majetku společnosti.
• Ne: pravomocné odsouzení jednatele za daňový trestný čin samo o sobě (viz vysvětlení výše).

Doporučení pro praxi

Jednatelům lze doporučit důsledně vést a kontrolovat účetnictví, vyhýbat se účtování nepodložených nákladových položek a v případě daňové kontroly aktivně dokládat, že majetek odpovídající daňové povinnosti ve společnosti zůstal zachován. Pro daňové poradce je rozsudek užitečným argumentem v obraně klientů proti ručitelským výzvám, které finanční správa opírá výhradně o existenci doměrku – takový postup podle NSS neobstojí a správce daně musí škodu a příčinnou souvislost s jednáním jednatele prokázat.